loader image

Kulturní nadace

Přes osmdesát uměle­cky doku­men­tárních pozůs­ta­lostí a mate­riálů k více než osmdesáti tisícům jmen z dějin kaba­retu a jeho histo­rickým před­chůdcům tvoří základ fondu Něme­ckého archivu kaba­retu. Založena v roce 1961 Rein­har­dem Hippenem v Mohuči přešla tato soukromá sbírka v roce 1989 na Město Mohuč zprvu jako nesa­mostatná nadace. Od té doby se archiv pod vedením Jürgena Kess­lera vyvinul do kulturní nadace zřizo­vané něko­lika veře­j­no­práv­ními subjekty, jako uznání národ­ního zájmu od roku 1999 finančně podpo­ro­ván pros­tředky pověřence spol­kové vlády pro kulturu a média. V roce 2004 došlo v Mohuči k přes­těho­vání do histo­rické budovy Proviant-Magazin.

Bern­burská sbírka

V druhé pobočce v městě Bern­burg an der Saale se s podpo­rou města a spol­kové vlády v rene­sančním zámku (Chris­ti­an­bau) v sousedství Eulen­spie­gel­ovy věže od podzimu 2004 ve sbír­kách doku­men­tují dějiny kaba­retu NDR.

Hvězdy satiry

Oba archivy připomí­nají v rámci svého muze­jního prove­dení velká jména kaba­retu 20. století a předsta­vují ve stálých výsta­vách hvězdy satiry. Mohuč nechává tyto ‘nesmrtelné’ hvězdy kaba­retu zářit mezi budovou Provi­ant-Magazin a divad­lem Forum-Theater unter­haus ve „Walk of Fame“, Bern­burg pak v „Hall of Fame“ v Bern­burs­kém zámku.

Německý archiv kabaretu

Doku­men­tační centrum něme­ck­oja­zyčné satiry

Od roku 1961

Úkol | Kabaret jako hraná forma satiry, jeho literární, poli­tický, filozo­fický a poetický obsah stojí v popředí doku­men­tačního zájmu, průběžné shro­mažďo­vání a vědecké využití jeho rozma­ni­tých projevů je centrálním úkolem Něme­ckého archivu kabaretu.

Denně se zpra­co­vá­vají dotazy, uživa­telé pochá­zejí z celého světa. Archiv slouží v první řadě jako badatel­ské místo a zdroj studií, dizert­ací a písem­ných prací v oboru literárních a diva­delních věd, mediálních a hudebních věd, ling­vis­tiky, socio­lo­gie, komu­ni­kačních, kulturních a poli­tických věd.
Výstavy archivu putují pravi­delně po celém Německu. Byly ale dosud k vidění také ve Švýcarsku, Rakousku, Lucem­bursku, Izraeli, Japonsku, Polsku, Maďar­sku a Austrá­lii. Šest­i­dílná řada 100 JAHRE KABA­RETT (100 LET KABA­RETU) byla otevřena v Akade­mii umění v Berlíně. Z pověření spol­ko­vého prezi­denta vznikla k příleži­tosti národ­ního svátku zvlá­štní výstava k tématu ‘německo-německé dějiny v zrcadle poli­tického kaba­retu’: rozdě­lená ironie, společný smích.

V roce 2018

si připomí­náme 80. výročí „Křišťá­l­ové noci“, jak byla noc na 10. listopad 1938 nepří­hodně pojme­no­vána. A 85 let uply­nulo od 10. května 1933, dne, kdy v Berlíně a později i jinde hořely knihy; v Mohuči pak 23. června.
Co poli­ticko-literární kabaret v letech naci­stické moci a despo­tismu i přesto mohl být, popsal Sebas­tian Haffner ve svých vzpomín­kách: „Příběh jednoho Němce“, zveře­jněných po jeho smrti:

Hovoří

to samo­zřejmě také trochu proti nám, že na základě prožitku strachu ze smrti a posled­nímu vydání napo­spas jsme nevě­děli nic lepšího, než vše kolem igno­ro­vat a nenechat se rušit v zábavě. Věřím, že by mladý pár přes sto lety byl schopen z toho udělat víc – i kdyby to byla jen jedna noc plná lásky, kořeněná nebez­pečím a ztra­cen­ostí. Nepřišli jsme na to, jak z toho udělat něco zvlá­št­ního, jeli jsme prostě do kaba­retu, protože nám v tom nikdo nebrá­nil: za prvé proto, že bychom to stejně byli udělali, za druhé, abychom museli co možná nejméně myslet na nepří­jemné. Může to vypadat chlad­no­krevně a neohroženě, je to ale zřejmě jen znamení určité citové slabosti a ukazuje, že my, i když také jen v utrpení, jsme nebyli v obraze. Je to – pokud je mi tady povo­leno toto zevšeo­b­e­cnění – vůbec jeden z hrozi­vých rysů nového něme­ckého dění, že chybějí k jeho činům pacha­telé, k jeho utrpení mučed­níci, že se to všechno děje pod jakousi polo­viční narkózou, s tenkou, ubohou emoci­onální subs­tancí za objek­tivně straš­li­vým: že se páchají vraždy na základě hloupých mladistvých kousků, že sebe­po­nižo­vání a morální smrt se akcep­tují jako mírný rušivý problém a dokonce fyzická mučed­nická smrt znamená přib­ližně tolik jako „měl inu smůlu“

Místo toho

jsme byli toho dne za naši lhos­te­j­nost bohatě odměněni, protože náhoda nás zavedla právě do kata­komb, a to byl druhý pozoru­hodný zážitek tohoto večera. Dosta­l­ijsme se na jediné veřejné místo v Německu, kde byl kladen určitý druh odporu – odvážně, s humorem a elegancí. Dopo­ledne jsem zažil, jak se Pruský komorní soud se svou po mnohá staletí přetrvá­va­jící tradicí před nacisty neslavně zhrou­til. Večer jsem zažil, jak hrstka berlíns­kých kaba­re­tistů bez jaké­ko­liv tradice slavně a bravurně zach­rá­nila čest. Komorní soud padl. Kata­komby stály.

Muž,

který zde nesl svou vlaječku herců až k vítězství – protože každá pevná pozice a postoj znamenaly vzhle­dem k vražedné přesile určitý druh vítězství – byl Werner Finck, a tento malý kaba­retní konfe­ren­ciér si beze­s­poru zaslouží místo v dějinách třetí říše – jedno z mála čest­ných míst, která je tu možné udělit. Nevy­pa­dal jako hrdina, a i když se na konci přeci jen téměř hrdinou stal, tak to bylo proti jeho vůli. Žádný revo­luční herec, žádný kousavý ironik, žádný David s prakem. Jeho nejv­ni­třně­jší bytostí byla nezá­lud­nost a laska­vost. Jeho humor byl jemný, roztančený a povz­ná­še­jící; jeho hlavním pros­třed­kem dvojs­mysl a slovní hříčky, ve kterých byl virtuó­zem. Objevil něco, co se nazý­valo „skrytá pointa“ – a samo­zřejmě čím déle tím lépe uměl své pointy scho­vá­vat. Ale své smýš­lení neskrý­val. Zůstal zášti­tou nezá­lud­nosti a laska­vosti v zemi, ve které právě tyto vlast­nosti stály na listině vyhla­zení. A v této nezá­lud­nosti a laska­vosti se nachá­zela jako „scho­vaná pointa“ skutečná neoblomná odvaha. Odvážil se hovořit o skuteč­nosti nacismu – upro­s­třed Německa. Ve svých „konfe­ren­cích“ zmiň­oval koncen­trační tábory, domovní proh­lídky, všeo­b­e­cně vlád­noucí strach, všeo­b­e­cné lži; jeho ironie v sobě měla něco nepop­sa­telně tichého, bole­st­ného a zarmouce­n­ého; a neobvykle silnou útěchu.

Tento 31. březen 1933

byl zřejmě jeho nejvě­tší večer. Dům byl plný lidí, kteří hleděli na další den jako do otevřené propasti. Finck je rozes­mál tak, jak jsem nikdy neslyšel publi­kum se smát. Byl to patetický smích, smích nově zroze­ného vzdoru, který za sebou zanechal umrt­vení a zoufalství, nebez­pečí pomohlo tento smích posílit – nebyl to zázrak, že už zde dávno nebyly jednotky SA a nezatkly celý dům? Možná bychom se byli oho večera ještě dále smáli i v poli­ce­jním voze. Pozvedli jsme se neuvěři­telným způs­o­bem nad všudy­přít­omné nebez­pečí a strach.

Podí­vejte se dovnitř…

Přek­vapím vás, když mě navš­tí­víte v histo­rických pros­torách budovy Provi­ant- Magazin v Mohuči. Jsem všechno jiné než klišé zaprá­še­ného archivu. I přes své mládí jsem klasik,když si to tak dovolím říci. Dovolím si se na ploše přes tisíc čtver­ečních metrů předsta­vit v téměř muzejní eleganci. Samo­zřejmě pro vás! Konec konců plním zakázku. V kulturním zájmu veře­j­nosti. Uscho­vá­vám kompletní žánr, takří­ka­jíc vlastní zvlá­štní uměleckou formu. Můj stvoři­tel mě zapsal do pamětní knihy jako „Doku­men­tační centrum něme­ck­oja­zyčné satiry“. Hned po svém příchodu do Mohuče v roce 1961 mě hrdě nazval „Německý archiv kabaretu“

Mí spolu­pra­cov­níci

se od té doby zabý­vají formami a podobou satiry na celém světě. Proto nás tak často navš­tě­vují meziná­rodní hosté. Nedávno tady byla stud­entka z Moskvy, aby si vyhle­dala mate­riál z 20. let pro svou promoci a profe­sorka z Japonska se zase zají­mala o kabaret v exilu. Jednou se zdrž­ovala dokto­randka z Yale-Univer­sity po devět měsíců v útro­bách archivu, aby přišla na stopu stře­do­věkého herce jako před­chůdce poli­tického písničkáře. Pravi­delně doka­zují písemné dotazy z celého světa, jak velký je zájem o mé poklady. Proto jsme mohl od začátku 21. století otevřít již přes 160 výstav. V sedmi evrops­kých zemích. Mimo jiné i ve Francii, v Maison Hein­rich Heine v Cité Univer­si­taire Inter­na­tio­nale de Paris: LE MONDE, UN CABARET! Les débuts du cabaret litté­raire en Alle­ma­gne et en France. Násle­d­ovaly Mont­pel­lier, Toulouse, Lyon, Dijon. V německy mluví­cích zemích jsme vystu­p­ovali s akcí „100 LET KABA­RETU“ od Alzey až po Curych. Do velké části předsta­vuje, co ve mně vězí: Žánr! Viz formy projevu.
Jejich dějiny. Jedná se mi o uměl­kyně a umělce. Speciálně také o poli­ti­cky literární kabaret jako uměleckou formu zaměře­nou na demo­kra­cii a svobodu. Jde o jeho autory. Jejich životní příběhy. Nezřídka to bylo také utrpení. Jde o jeho význam pro zají­ma­jící se lidi v průběhu všech časo­vých událostí. Pro publi­kum v Belle Epoche. V době císařství. Mezi povs­tá­ním a cenzu­rou. Mezi první a druhou světo­vou válkou. Mezi demo­kra­cií a dikta­turou, mili­ta­ris­mem a fašis­mem. Jedná se o umění přežít. Ve vnitřním a ve vnějším exilu. Mezi styly a mezi židlemi. Jde o naši kulturu. O její změnu. O vzdělání. A samo­zřejmě jde o smích. Dnes i tehdy. Smích nad námi samými i nad jinými. Jde o topo­gra­fii ironie a jejího jazyka v průběhu doby. Stejně jako jde o humor a poezii lidsky až příliš lids­kého. O absurdní a konkrétní. O kritiku součas­nosti v umělecké podobě. A v nepos­lední řadě jde také o zábavu. Od začátku. Také o lásku! Ostatně sbírka je také určitá forma lásky, jak řekl americký filozof George Steiner

Směs různých forem diva­delního umění,

Směs různých forem diva­delního umění, vytvá­ře­jící kabaret, exis­tu­jete jako pojem formálně teprve od pozdě­jšího deva­tenác­tého století. Tuto směs forem symbo­li­zuje hezký fran­couz­ský pojem ‚cabaret‘. Na jedné straně znamená výčepy, malé hospůdky, a nese tak v sobě charak­ter inti­mity. Pak je také míněna dělená mísa na saláty či talíř na před­krmy . Právě to rozdě­lení předsta­vuje různé jevištní disci­plíny, hudbu, divadlo, recit­aci, tanec, skeče, ale také malí­řství. Po něko­lika před­chůdcích, jako byl ‚cabaret des assas­sins‘, ve kterém se zpívaly mori­táty o vraž­dách, to byl Rodol­phe Salis, původně malíř, který se jednoho večera na podzim roku 1881 ve své hospodě ‚Chat Noir‘ na Mont­mar­tru post­avil na bečku a svému dobře zajiš­tě­nému publiku, milují­címu zábavu, ozna­m­o­val před­ná­šky jednot­li­vých umělců. Hodina zrození toho, co celý svět dodnes zná jako kritický literární kabaret! Jako původce takzvaných „caba­rets artis­ti­ques“ se stal Salis jako první konfe­ren­cié­rem tohoto „cechu“. V podstatě jako vše spoju­jící omáčka v p ostřední části děle­ného talíře. Jeho „confe­rence“ byla věhlasná! Příleži­tostně uráž­livá, agre­sivní, stejně jako předsta­vo­vané šansony. Právě to ale přita­h­ovalo paří­žské inte­lek­tuální publi­kum. Brzy získala literární elita ‚Butte sacré‘. Násle­d­ovaly poli­tici a aris­to­kraté. Napří­klad Victor Hugo a Émile Zola; italský bojov­ník za svobodu Giuseppe Gari­baldi se přidal právě tak jako princ Jérôme Bona­parte, prasyn­ovec velkého Napo­leona a synovec Napo­leona III. Vystu­p­ovalo zde mnoho zpěváků, sklad­atelů a řečníků s velkým talen­tem, z nichž se mnozí později pros­la­vili, napří­klad Aris­tide Bruant a Yvette Guil­bert, první velká uvaděčka programu fran­couz­ského kaba­retu. Její mužský protě­jšek Aris­tide pokrač­oval ve své kariéře se sociálně kritickými šansony proti dvojité morálce buržo­a­zie ve svém podniku ‚Mirli­ton’, který je díky plakátu malíře Henri de Toulouse-Lautreca dodnes světoz­námý. Dva plakáty „Chat Noir“ z roku 1895 našly před krátkou dobou také cestu do mých skříní pro plakáty, ke všem jiným, téměř dvaceti tisíc m exem­plá­řům ze všech epoch dvacá­tého století. Začalo to u části obyva­tel s velkou chutí na umění a kulturu. Kabaret byl přitom, minimálně pro Bohème, vyvo­lené médium. Spis­o­va­tel Otto Julius Bier­baum je propa­g­oval takto: „Rene­sance všech umění a života ze šantánu! Tancem sem dosta­neme novou kulturu! Zrodíme nového člověka na prknech, která znamen­ají svět! Tenhle poše­tilý svět změníme!“ To bylo myšleno vážně! Bohužel pak změnili zcela jiný svět. Ale i přesto se pak kolem roku 1900 dělo něco nového! Byla to doba povs­tání, atmos­féry nového: Člověk jako tvor hozený do doby. Svět jako kabaret! Stejně jako při secesi rozvinula nová umělecká forma skutečné hnutí, byla ‚in‘, byla ‚en vogue‘, stala se vlnou, která se brzy převa­lila do říšs­kého hlav­ního města. Tam měl úspěch konzer­va­tivní baron Ernst von Wolz­o­gen 18. ledna 1901 se svým ‚Über- Brettl‘, třicá­tým výročím založení říše. ‚Domovní řád‘ podniku je archivován.

V Mnichově

vstou­pili brzy nato na scénu ‚Elf Scharf­rich­ter‘, první skutečný poli­tický kabaret v Německu. Frank Wede­kind zde také působil, stejně jako Marc Henry, který sem přišel z Paříže. Tak se plní můj rodok­men z matčiny strany z Francie, ze strany otce z Německé říše. Propo­jen v Evropě jako stará šlechta.… Pak to šlo ráz na ráz! Už v roce 1901 vzniklo jen u Sprévy na čtyři­cet ‚etablis­se­mentů‘ s kaba­retně-literárním progra­mem. Ve Vídni byly otevřeny podniky ‚Zum lieben Augus­tin‘, ‚Nacht­licht‘ a ‚Fleder­maus‘. Frida Strind­berg, jejíž první dítě pochá­zelo od Augusta Strind­berga a druhé od Franka Wede­kinda, založila první kabaret v Londýně. Již předtím fung­oval v Barce­loně‚ El quatre Gats’. Ve městech jako Krakov, Varšava, Buda­pešť, Petrohr­adě až v Moskvě vzni­kaly kaba­rety podle vzorů z Francie a z Německé říše. Kde chyběly kupecké vědo­mo­sti a šťastná ruka pro předsta­vení, tam se ovšem právě otevřený podnik také velice rychle zavřel. Ale nárůst scén se držel. Nejprve. Charak­te­ristické pro tuto mladou uměleckou formu je, jako dříve v Paříži, jeviště v hospodě, jeviště takzvaných ‚vagantů‘. Díky jemu umělecká bohéma reali­zuje své sny: Prezent­aci vlast­ních děl, svobodně a mimo etab­lo­vaný umělecký provoz. Publi­kum je fasci­no­váno bezpro­s­třed­ností této umělecké formy na jevišti: Divadlo publiku něco hrálo, v kaba­retu bylo publi­kum do hry přímo zahr­nuto. Gáže pro spoluúčin­ku­jící byly přitom spíše vzácné. Většina byla vypla­cena v naturá­liích. Nebo se uspořá­dala sbírka. A propos vagantská poezie: Její před­lohy a kořeny zasa­hují až hluboko do stře­do­věku. Morálně sati­rické básně, milostné a pijácké písně takzvaných „původ­ních poetů“. V ‚Arche Nova‘ Hannse Dietera Hüsche byla hned v prvním progra­mo­vém seši­tě­vyzdvižena role ‚archip­oeta‘ s jeho písněmi z dvanác­tého století. Význa­mná sbírka s téměř300 písněmi obje­vená v roce 1803 v kláš­teře Bene­dikt­beu­ren a označená jako „písně zBeuren“, dosáhla světo­vého věhlasu díky novému zhudebnění: Carmina Burana.Vagantská poezie jako extra­va­gantní orato­rium. Stalo se nadča­sové díky gran iózní­hudbě Carla Orffa.

Umělecká bohéma je naproti tomu časově vázaný jev.

Nová kaba­retní jeviště žijí z okamžiku a pro okamžik. Dlou­ho­d­obě úspěšný je pouze mnichovský Simpli­cis­si­mus. Vedený oblí­be­nou konfe­ren­ciérkou, která byla přede­vším geniální obchod­nicí: Kathi Kobus se podařila symbióza umění s obcho­dem. Po pětaše­desát let, od roku 1903 do roku 1968 exis­tuje Simpl – období, kterého dosáhlo jen málo kaba­ret­ních jevišť. A kdo všechno tam před první světo­vou válkou chodil?! Všichni možní lidé a mnichovská smetánka! Turisté ze zámoří, Prince of Wales. Car Ferdi­nand z Bulharska. Belgický král. Průmys­loví magnáti, finanční aris­to­kraté. Wilhelm Voigt, obuvník, který jako ‚Haupt­mann von Köpe­nick’ udělal kariéru, se nechá­val v Simplu vidět pro peníze a prodá­val své auto­gramy. A jistý Hans Bötti­cher. Nejprve stálý host, pak domácí autor se pros­la­vil jako: Joachim Ringel­natz. K mým padesá­tinám mi věno­vala jedna milá stará dáma ‚Goldene Buch der Kata­kombe‘. Její před mnoha lety zesnulý muž Tibor Kasics a Werner Finck založili tento kabaret v Berlíně v roce 1929. V tomto nádher­ném dárku je obsaženo žertovné rčení Joachima Ringel­natze stejně jako původní kresba Waltera Triera, který ilus­tr­oval knihy Ericha Käst­nera. Podpisy a citáty od Hanse Alberse až po Carla Zuck­may­era, od Klause a Hein­richa Manna, Waltera Hasen­cle­vera a George Grosze, Maxe Rein­hardta, Ericha Mühsama, Gustava Gründ­gense, Luigi Piran­della a od Erwina Pica­tora až po Alfreda Döblina a Richarda Huelsenbecka.

Právě on přišel s kaba­ret­ním vzorcem Dada:

Právě on přišel s kaba­ret­ním vzorcem Dada: „Dada je kabaret světa, Dada je tak dobrý jako svět, jako kabaret.“ V Kaba­retu Voltaire v Curychu vyna­lezl Hugo Ball onu literární formu jako provokaci proti lhos­te­j­nosti buržo­az­ního světa tváří v tvář hrůzám velké války. Kurt Tuchol­sky a Walter Mehring byli po roce 1918 vyni­ka­jící kaba­retní autoři: Kroni­káři sobě ponechané repu­bliky, mluvčí bojovné satiry, kteří ale kromě toho psali také poetické či strhu­jící komické pro poba­vení svého publika. Bertu Brech­tovi sloužil kabaret jako podnět k vytvořeni teorie o epickém divadle. S kuplety Otto Reut­tera, šansony Fried­richa Hollaen­dera a Rudolfa Nelsona, které zpívaly takové hvězdy jako Claire Waldoff a Marlene Diet­rich se kabaret prosa­dil přede­vším v Berlíně ve velkých revue a na variet­ních jeviš­tích. V Mnichově ho lidově až absurdně ztěles­nil Karl Valen­tin, vykořeněný komik smutné postavy. V roce 1932, rok před tím, než moc uchvá­til Hitler, stojí Werner Finck s rozpači­tým úsměvem na jevišti a hledí vpřed. Předsta­vuje i, co se stane, když se vesla chopí nacisté a před­po­vídá: „V prvních týdnech třetí říše se budou konat přehlídky. Pokud by těmto přehlíd­kám zabrá­nil déšť, kroupy nebo sníh, budou všichni židé v okolí zastře­leni.“ Jak se brzy ukázalo, tato pointa nebyla pointou. Když se nacisté dostá­vají k moci, pokouší se Finck ztěles­nit odpor v humoru. Stovky kaba­re­tistů a sati­riků strá­vilo neko­n­ečné období říše v koncen­tračních tábo­rech. Za ty všechny si vzpo­meňme na umělce, kteří byli před mými dveřmi na mohučs­kém náměstí Romano- Guar­dini-Platz vyzna­menáni sati­rickou hvězdou: Erich Mühsam, Fritz Grün­baum a Kurt Gerron. Zavraž­deni v Orani­en­burgu, Dachau a Osvě­timi. Po 8. květnu 1945 začíná skutečná rene­sance kaba­retu. V ‚Třizó­ne­sii‘ se zpívá truco­vitě melan­choli­cky: Hurá, ještě žijeme. V düssel­dorf­ské ‚Kom(m)ödchen‘ ukazuje kabaret novou cestu poli­ti­cky-literárních nároků, v Mnichově začíná Erich Kästner znovu psát a díky kaba­ret­nímu pořadu Güntera Neumanna ‚Insu­la­nern‘ se vysílá kabaret pros­třed­nict­vím rádia RIAS-Berlin p ímo do studené války. Wolf­gang Neuss bubnuje následky vytěsňo­vání a hospo­dá­řs­kého zázraku do spol­ko­vého vědomí a osla­vuje na kaba­ret­ních jeviš­tích ‚Münch­ner Lach- und Schieß­ge­sell­schaft‘ v Mnichově a ‚Stachel­schwei­nen‘ v Berlíně brzy tele­vi­zní Silves­ter. Tak se kabaret i pro široké buržo­azní publi­kum stává pojmem. Tehdy právě tele­vize napo­mohla kaba­retu k vzes­tupu. V DDR se kabaret přes čtyři deseti­letí více­méně bez námahy přiz­pů­so­bil hranicím reálně exis­tu­jící cenzury. Přes­vě­dčen i ve chví­lích pochyb o lepší věci socia­lismu. Kapi­tola sama pro sebe – a nyní má sbírka doku­ment­ace dějin kaba­retu DDR také novou střechu nad hlavou: v zámku Schloss zu Bern­burg u řeky Saale. Franz-Josef Degen­hardt zpívá v 60. letech na západě proti vzes­tupu neona­cistů, agituje pomocí mimopar­la­mentní opozice v rozbouřených 70. letech a proh­lašuje nakonec přes ‚Hagen­buch‘ Hannse Dietera Hüsche všechny a všechno za nemocné a pomatené.

V 80. letech

V 80. letech řádí kabaret ‚Drei Torna­dos‘ na mladé alter­na­tivní scéně, paro­duje v osobě Thomase Frei­taga, obje­vi­tele reálné satiry ‚v této naší zemi’, do neko­n­ečna kancléře Kohla, s Gerhar­dem Poltem pitvá mentální kořeny, nutí vydržet s Richar­dem Rogle­rem duchovně a morálně zaměře­nou svobodu v cynismu a obje­vuje s nově přichá­ze­jící soukro­mou tele­vizí stále více jeho tržní hodnotu. Od té doby kolísá mezi kaba­re­tem a komedií, mezi poli­ti­cky založe­nou angažo­va­ností a velkým smyslem pro zisk, mezi malými scénami a velkými arénami. „Žert, satira, ironie a hluboký význam“, s nimiž se kdysi chtěly měnit poměry, se o více než sto let později začaly přiz­pů­s­o­bo­vat zákonům zábav­ného podniku. Země se změnila. Změna úhlu pohledu po všech strán­kách. Ale tak to bylo v průběhu dob vždy. Dokonce ani ústavní zákony nedo­držují, co slibují. Vše má svůj výchozí bod, svůj průběh, svůj přechod. A pak někdy své dějiny kultury, které smím pro kabaret doku­men­to­vat. Tak tedy: Vítejte! Bien­ve­nue! Welcome! Vstupte. Udělejte si čas. Rezer­vujte nás. Navš­tivte nás. Možná se někdy uvidíme!

V případě dalších dotazů se prosím obraťte na: