Kulturní nadace

Přes osmdesát uměle­cky doku­men­tárních pozůs­ta­lostí a mate­riálů k více než osmdesáti tisícům jmen z dějin kaba­retu a jeho histo­rickým před­chůdcům tvoří základ fondu Něme­ckého archivu kaba­retu. Založena v roce 1961 Rein­har­dem Hippenem v Mohuči přešla tato soukromá sbírka v roce 1989 na Město Mohuč zprvu jako nesa­mostatná nadace. Od té doby se archiv pod vedením Jürgena Kess­lera vyvinul do kulturní nadace zřizo­vané něko­lika veře­j­no­práv­ními subjekty, jako uznání národ­ního zájmu od roku 1999 finančně podpo­ro­ván pros­tředky pověřence spol­kové vlády pro kulturu a média. V roce 2004 došlo v Mohuči k přes­těho­vání do histo­rické budovy Proviant-Magazin.

Bern­burská sbírka

V druhé pobočce v městě Bern­burg an der Saale se s podpo­rou města a spol­kové vlády v rene­sančním zámku (Chris­ti­an­bau) v sousedství Eulen­spie­gel­ovy věže od podzimu 2004 ve sbír­kách doku­men­tují dějiny kaba­retu NDR.

Hvězdy satiry

Oba archivy připomí­nají v rámci svého muze­jního prove­dení velká jména kaba­retu 20. století a předsta­vují ve stálých výsta­vách hvězdy satiry. Mohuč nechává tyto ‘nesmrtelné’ hvězdy kaba­retu zářit mezi budovou Provi­ant-Magazin a divad­lem Forum-Theater unter­haus ve „Walk of Fame“, Bern­burg pak v „Hall of Fame“ v Bern­burs­kém zámku.

V roce 2018

si připomí­náme 80. výročí „Křišťá­l­ové noci“, jak byla noc na 10. listopad 1938 nepří­hodně pojme­no­vána. A 85 let uply­nulo od 10. května 1933, dne, kdy v Berlíně a později i jinde hořely knihy; v Mohuči pak 23. června.
Co poli­ticko-literární kabaret v letech naci­stické moci a despo­tismu i přesto mohl být, popsal Sebas­tian Haffner ve svých vzpomín­kách: „Příběh jednoho Němce“, zveře­jněných po jeho smrti:

Hovoří

to samo­zřejmě také trochu proti nám, že na základě prožitku strachu ze smrti a posled­nímu vydání napo­spas jsme nevě­děli nic lepšího, než vše kolem igno­ro­vat a nenechat se rušit v zábavě. Věřím, že by mladý pár přes sto lety byl schopen z toho udělat víc – i kdyby to byla jen jedna noc plná lásky, kořeněná nebez­pečím a ztra­cen­ostí. Nepřišli jsme na to, jak z toho udělat něco zvlá­št­ního, jeli jsme prostě do kaba­retu, protože nám v tom nikdo nebrá­nil: za prvé proto, že bychom to stejně byli udělali, za druhé, abychom museli co možná nejméně myslet na nepří­jemné. Může to vypadat chlad­no­krevně a neohroženě, je to ale zřejmě jen znamení určité citové slabosti a ukazuje, že my, i když také jen v utrpení, jsme nebyli v obraze. Je to – pokud je mi tady povo­leno toto zevšeo­b­e­cnění – vůbec jeden z hrozi­vých rysů nového něme­ckého dění, že chybějí k jeho činům pacha­telé, k jeho utrpení mučed­níci, že se to všechno děje pod jakousi polo­viční narkózou, s tenkou, ubohou emoci­onální subs­tancí za objek­tivně straš­li­vým: že se páchají vraždy na základě hloupých mladistvých kousků, že sebe­po­nižo­vání a morální smrt se akcep­tují jako mírný rušivý problém a dokonce fyzická mučed­nická smrt znamená přib­ližně tolik jako „měl inu smůlu“

Místo toho

jsme byli toho dne za naši lhos­te­j­nost bohatě odměněni, protože náhoda nás zavedla právě do kata­komb, a to byl druhý pozoru­hodný zážitek tohoto večera. Dosta­l­ijsme se na jediné veřejné místo v Německu, kde byl kladen určitý druh odporu – odvážně, s humorem a elegancí. Dopo­ledne jsem zažil, jak se Pruský komorní soud se svou po mnohá staletí přetrvá­va­jící tradicí před nacisty neslavně zhrou­til. Večer jsem zažil, jak hrstka berlíns­kých kaba­re­tistů bez jaké­ko­liv tradice slavně a bravurně zach­rá­nila čest. Komorní soud padl. Kata­komby stály.

Muž,

který zde nesl svou vlaječku herců až k vítězství – protože každá pevná pozice a postoj znamenaly vzhle­dem k vražedné přesile určitý druh vítězství – byl Werner Finck, a tento malý kaba­retní konfe­ren­ciér si beze­s­poru zaslouží místo v dějinách třetí říše – jedno z mála čest­ných míst, která je tu možné udělit. Nevy­pa­dal jako hrdina, a i když se na konci přeci jen téměř hrdinou stal, tak to bylo proti jeho vůli. Žádný revo­luční herec, žádný kousavý ironik, žádný David s prakem. Jeho nejv­ni­třně­jší bytostí byla nezá­lud­nost a laska­vost. Jeho humor byl jemný, roztančený a povz­ná­še­jící; jeho hlavním pros­třed­kem dvojs­mysl a slovní hříčky, ve kterých byl virtuó­zem. Objevil něco, co se nazý­valo „skrytá pointa“ – a samo­zřejmě čím déle tím lépe uměl své pointy scho­vá­vat. Ale své smýš­lení neskrý­val. Zůstal zášti­tou nezá­lud­nosti a laska­vosti v zemi, ve které právě tyto vlast­nosti stály na listině vyhla­zení. A v této nezá­lud­nosti a laska­vosti se nachá­zela jako „scho­vaná pointa“ skutečná neoblomná odvaha. Odvážil se hovořit o skuteč­nosti nacismu – upro­s­třed Německa. Ve svých „konfe­ren­cích“ zmiň­oval koncen­trační tábory, domovní proh­lídky, všeo­b­e­cně vlád­noucí strach, všeo­b­e­cné lži; jeho ironie v sobě měla něco nepop­sa­telně tichého, bole­st­ného a zarmouce­n­ého; a neobvykle silnou útěchu.

Tento 31. březen 1933

byl zřejmě jeho nejvě­tší večer. Dům byl plný lidí, kteří hleděli na další den jako do otevřené propasti. Finck je rozes­mál tak, jak jsem nikdy neslyšel publi­kum se smát. Byl to patetický smích, smích nově zroze­ného vzdoru, který za sebou zanechal umrt­vení a zoufalství, nebez­pečí pomohlo tento smích posílit – nebyl to zázrak, že už zde dávno nebyly jednotky SA a nezatkly celý dům? Možná bychom se byli oho večera ještě dále smáli i v poli­ce­jním voze. Pozvedli jsme se neuvěři­telným způs­o­bem nad všudy­přít­omné nebez­pečí a strach.

Mí spolu­pra­cov­níci

se od té doby zabý­vají formami a podobou satiry na celém světě. Proto nás tak často navš­tě­vují meziná­rodní hosté. Nedávno tady byla stud­entka z Moskvy, aby si vyhle­dala mate­riál z 20. let pro svou promoci a profe­sorka z Japonska se zase zají­mala o kabaret v exilu. Jednou se zdrž­ovala dokto­randka z Yale-Univer­sity po devět měsíců v útro­bách archivu, aby přišla na stopu stře­do­věkého herce jako před­chůdce poli­tického písničkáře. Pravi­delně doka­zují písemné dotazy z celého světa, jak velký je zájem o mé poklady. Proto jsme mohl od začátku 21. století otevřít již přes 160 výstav. V sedmi evrops­kých zemích. Mimo jiné i ve Francii, v Maison Hein­rich Heine v Cité Univer­si­taire Inter­na­tio­nale de Paris: LE MONDE, UN CABARET! Les débuts du cabaret litté­raire en Alle­ma­gne et en France. Násle­d­ovaly Mont­pel­lier, Toulouse, Lyon, Dijon. V německy mluví­cích zemích jsme vystu­p­ovali s akcí „100 LET KABA­RETU“ od Alzey až po Curych. Do velké části předsta­vuje, co ve mně vězí: Žánr! Viz formy projevu.
Jejich dějiny. Jedná se mi o uměl­kyně a umělce. Speciálně také o poli­ti­cky literární kabaret jako uměleckou formu zaměře­nou na demo­kra­cii a svobodu. Jde o jeho autory. Jejich životní příběhy. Nezřídka to bylo také utrpení. Jde o jeho význam pro zají­ma­jící se lidi v průběhu všech časo­vých událostí. Pro publi­kum v Belle Epoche. V době císařství. Mezi povs­tá­ním a cenzu­rou. Mezi první a druhou světo­vou válkou. Mezi demo­kra­cií a dikta­turou, mili­ta­ris­mem a fašis­mem. Jedná se o umění přežít. Ve vnitřním a ve vnějším exilu. Mezi styly a mezi židlemi. Jde o naši kulturu. O její změnu. O vzdělání. A samo­zřejmě jde o smích. Dnes i tehdy. Smích nad námi samými i nad jinými. Jde o topo­gra­fii ironie a jejího jazyka v průběhu doby. Stejně jako jde o humor a poezii lidsky až příliš lids­kého. O absurdní a konkrétní. O kritiku součas­nosti v umělecké podobě. A v nepos­lední řadě jde také o zábavu. Od začátku. Také o lásku! Ostatně sbírka je také určitá forma lásky, jak řekl americký filozof George Steiner

vstou­pili brzy nato na scénu ‚Elf Scharf­rich­ter‘, první skutečný poli­tický kabaret v Německu. Frank Wede­kind zde také působil, stejně jako Marc Henry, který sem přišel z Paříže. Tak se plní můj rodok­men z matčiny strany z Francie, ze strany otce z Německé říše. Propo­jen v Evropě jako stará šlechta.… Pak to šlo ráz na ráz! Už v roce 1901 vzniklo jen u Sprévy na čtyři­cet ‚etablis­se­mentů‘ s kaba­retně-literárním progra­mem. Ve Vídni byly otevřeny podniky ‚Zum lieben Augus­tin‘, ‚Nacht­licht‘ a ‚Fleder­maus‘. Frida Strind­berg, jejíž první dítě pochá­zelo od Augusta Strind­berga a druhé od Franka Wede­kinda, založila první kabaret v Londýně. Již předtím fung­oval v Barce­loně‚ El quatre Gats’. Ve městech jako Krakov, Varšava, Buda­pešť, Petrohr­adě až v Moskvě vzni­kaly kaba­rety podle vzorů z Francie a z Německé říše. Kde chyběly kupecké vědo­mo­sti a šťastná ruka pro předsta­vení, tam se ovšem právě otevřený podnik také velice rychle zavřel. Ale nárůst scén se držel. Nejprve. Charak­te­ristické pro tuto mladou uměleckou formu je, jako dříve v Paříži, jeviště v hospodě, jeviště takzvaných ‚vagantů‘. Díky jemu umělecká bohéma reali­zuje své sny: Prezent­aci vlast­ních děl, svobodně a mimo etab­lo­vaný umělecký provoz. Publi­kum je fasci­no­váno bezpro­s­třed­ností této umělecké formy na jevišti: Divadlo publiku něco hrálo, v kaba­retu bylo publi­kum do hry přímo zahr­nuto. Gáže pro spoluúčin­ku­jící byly přitom spíše vzácné. Většina byla vypla­cena v naturá­liích. Nebo se uspořá­dala sbírka. A propos vagantská poezie: Její před­lohy a kořeny zasa­hují až hluboko do stře­do­věku. Morálně sati­rické básně, milostné a pijácké písně takzvaných „původ­ních poetů“. V ‚Arche Nova‘ Hannse Dietera Hüsche byla hned v prvním progra­mo­vém seši­tě­vyzdvižena role ‚archip­oeta‘ s jeho písněmi z dvanác­tého století. Význa­mná sbírka s téměř300 písněmi obje­vená v roce 1803 v kláš­teře Bene­dikt­beu­ren a označená jako „písně zBeuren“, dosáhla světo­vého věhlasu díky novému zhudebnění: Carmina Burana.Vagantská poezie jako extra­va­gantní orato­rium. Stalo se nadča­sové díky gran iózní­hudbě Carla Orffa.

Právě on přišel s kaba­ret­ním vzorcem Dada: „Dada je kabaret světa, Dada je tak dobrý jako svět, jako kabaret.“ V Kaba­retu Voltaire v Curychu vyna­lezl Hugo Ball onu literární formu jako provokaci proti lhos­te­j­nosti buržo­az­ního světa tváří v tvář hrůzám velké války. Kurt Tuchol­sky a Walter Mehring byli po roce 1918 vyni­ka­jící kaba­retní autoři: Kroni­káři sobě ponechané repu­bliky, mluvčí bojovné satiry, kteří ale kromě toho psali také poetické či strhu­jící komické pro poba­vení svého publika. Bertu Brech­tovi sloužil kabaret jako podnět k vytvořeni teorie o epickém divadle. S kuplety Otto Reut­tera, šansony Fried­richa Hollaen­dera a Rudolfa Nelsona, které zpívaly takové hvězdy jako Claire Waldoff a Marlene Diet­rich se kabaret prosa­dil přede­vším v Berlíně ve velkých revue a na variet­ních jeviš­tích. V Mnichově ho lidově až absurdně ztěles­nil Karl Valen­tin, vykořeněný komik smutné postavy. V roce 1932, rok před tím, než moc uchvá­til Hitler, stojí Werner Finck s rozpači­tým úsměvem na jevišti a hledí vpřed. Předsta­vuje i, co se stane, když se vesla chopí nacisté a před­po­vídá: „V prvních týdnech třetí říše se budou konat přehlídky. Pokud by těmto přehlíd­kám zabrá­nil déšť, kroupy nebo sníh, budou všichni židé v okolí zastře­leni.“ Jak se brzy ukázalo, tato pointa nebyla pointou. Když se nacisté dostá­vají k moci, pokouší se Finck ztěles­nit odpor v humoru. Stovky kaba­re­tistů a sati­riků strá­vilo neko­n­ečné období říše v koncen­tračních tábo­rech. Za ty všechny si vzpo­meňme na umělce, kteří byli před mými dveřmi na mohučs­kém náměstí Romano- Guar­dini-Platz vyzna­menáni sati­rickou hvězdou: Erich Mühsam, Fritz Grün­baum a Kurt Gerron. Zavraž­deni v Orani­en­burgu, Dachau a Osvě­timi. Po 8. květnu 1945 začíná skutečná rene­sance kaba­retu. V ‚Třizó­ne­sii‘ se zpívá truco­vitě melan­choli­cky: Hurá, ještě žijeme. V düssel­dorf­ské ‚Kom(m)ödchen‘ ukazuje kabaret novou cestu poli­ti­cky-literárních nároků, v Mnichově začíná Erich Kästner znovu psát a díky kaba­ret­nímu pořadu Güntera Neumanna ‚Insu­la­nern‘ se vysílá kabaret pros­třed­nict­vím rádia RIAS-Berlin p ímo do studené války. Wolf­gang Neuss bubnuje následky vytěsňo­vání a hospo­dá­řs­kého zázraku do spol­ko­vého vědomí a osla­vuje na kaba­ret­ních jeviš­tích ‚Münch­ner Lach- und Schieß­ge­sell­schaft‘ v Mnichově a ‚Stachel­schwei­nen‘ v Berlíně brzy tele­vi­zní Silves­ter. Tak se kabaret i pro široké buržo­azní publi­kum stává pojmem. Tehdy právě tele­vize napo­mohla kaba­retu k vzes­tupu. V DDR se kabaret přes čtyři deseti­letí více­méně bez námahy přiz­pů­so­bil hranicím reálně exis­tu­jící cenzury. Přes­vě­dčen i ve chví­lích pochyb o lepší věci socia­lismu. Kapi­tola sama pro sebe – a nyní má sbírka doku­ment­ace dějin kaba­retu DDR také novou střechu nad hlavou: v zámku Schloss zu Bern­burg u řeky Saale. Franz-Josef Degen­hardt zpívá v 60. letech na západě proti vzes­tupu neona­cistů, agituje pomocí mimopar­la­mentní opozice v rozbouřených 70. letech a proh­lašuje nakonec přes ‚Hagen­buch‘ Hannse Dietera Hüsche všechny a všechno za nemocné a pomatené.