Kulturní nadace

Přes osmdesát uměle­cky doku­men­tárních pozůs­ta­lostí a mate­riálů k více než osmdesáti tisícům jmen z dějin kaba­retu a jeho histo­rickým před­chůdcům tvoří základ fondu Něme­ckého archivu kaba­retu. Založena v roce 1961 Rein­har­dem Hippe­nem v Mohuči přešla tato soukromá sbírka v roce 1989 na Město Mohuč zprvu jako nesa­mostatná nadace. Od té doby se archiv pod vedením Jürgena Kess­lera vyvinul do kulturní nadace zřizo­vané něko­lika veře­j­no­práv­ními subjekty, jako uznání národ­ního zájmu od roku 1999 finančně podpo­ro­ván pros­tředky pověřence spol­kové vlády pro kulturu a média. V roce 2004 došlo v Mohuči k přes­těho­vání do histo­rické budovy Provi­ant-Magazin.

Bern­burská sbírka

V druhé pobočce v městě Bern­burg an der Saale se s podpo­rou města a spol­kové vlády v rene­sančním zámku (Chris­ti­an­bau) v sousedství Eulen­spie­ge­lovy věže od podzimu 2004 ve sbír­kách doku­men­tují dějiny kaba­retu NDR.

Hvězdy satiry

Oba archivy připomí­nají v rámci svého muzejního prove­dení velká jména kaba­retu 20. století a před­s­ta­vují ve stálých výsta­vách hvězdy satiry. Mohuč nechává tyto ‘nesmr­telné’ hvězdy kaba­retu zářit mezi budovou Provi­ant-Magazin a divad­lem Forum-Theater unter­haus ve „Walk of Fame“, Bern­burg pak v „Hall of Fame“ v Bern­burs­kém zámku.

Německý archiv kaba­retu

Doku­men­tační centrum německ­oja­zyčné satiry

Od roku 1961

Úkol | Kabaret jako hraná forma satiry, jeho literární, poli­tický, filozo­fický a poetický obsah stojí v popředí doku­men­tačního zájmu, průběžné shro­mažďo­vání a vědecké využití jeho rozma­ni­tých projevů je centrálním úkolem Něme­ckého archivu kaba­retu.

Denně se zpra­co­vá­vají dotazy, uživa­telé pochá­zejí z celého světa. Archiv slouží v první řadě jako bada­tel­ské místo a zdroj studií, dizert­ací a písem­ných prací v oboru literárních a diva­delních věd, medi­álních a hudebních věd, ling­vis­tiky, socio­lo­gie, komu­ni­kačních, kulturních a poli­tických věd.
Výstavy archivu putují pravi­delně po celém Německu. Byly ale dosud k vidění také ve Švýcarsku, Rakousku, Lucem­bursku, Izraeli, Japonsku, Polsku, Maďarsku a Austrá­lii. Šest­idílná řada 100 JAHRE KABA­RETT (100 LET KABA­RETU) byla otevřena v Akade­mii umění v Berlíně. Z pověření spol­ko­vého prezi­denta vznikla k příleži­to­sti národ­ního svátku zvlá­štní výstava k tématu ‘německo-německé dějiny v zrcadle poli­tického kaba­retu’: rozdě­lená ironie, společný smích.

V roce 2018

si připomí­náme 80. výročí „Křišťál­ové noci“, jak byla noc na 10. listopad 1938 nepříhodně pojme­no­vána. A 85 let uply­nulo od 10. května 1933, dne, kdy v Berlíně a později i jinde hořely knihy; v Mohuči pak 23. června.
Co poli­ticko-literární kabaret v letech nacistické moci a despo­tismu i přesto mohl být, popsal Sebas­tian Haffner ve svých vzpomín­kách: „Příběh jednoho Němce“, zveře­jněných po jeho smrti:

Hovoří

to samo­zřejmě také trochu proti nám, že na základě prožitku strachu ze smrti a posled­nímu vydání napo­s­pas jsme nevě­děli nic lepšího, než vše kolem igno­ro­vat a nenechat se rušit v zábavě. Věřím, že by mladý pár přes sto lety byl schopen z toho udělat víc – i kdyby to byla jen jedna noc plná lásky, kořeněná nebez­pečím a ztracen­ostí. Nepřišli jsme na to, jak z toho udělat něco zvlá­št­ního, jeli jsme prostě do kaba­retu, protože nám v tom nikdo nebrá­nil: za prvé proto, že bychom to stejně byli udělali, za druhé, abychom museli co možná nejméně myslet na nepří­jemné. Může to vypadat chlad­no­krevně a neohroženě, je to ale zřejmě jen znamení určité citové slabosti a ukazuje, že my, i když také jen v utrpení, jsme nebyli v obraze. Je to – pokud je mi tady povo­leno toto zevšeo­be­cnění – vůbec jeden z hrozi­vých rysů nového něme­ckého dění, že chybějí k jeho činům pacha­telé, k jeho utrpení mučed­níci, že se to všechno děje pod jakousi polo­viční narkózou, s tenkou, ubohou emoci­onální subs­tancí za objek­tivně straš­li­vým: že se páchají vraždy na základě hloupých mladistvých kousků, že sebe­po­nižo­vání a morální smrt se akcep­tují jako mírný rušivý problém a dokonce fyzická mučed­nická smrt znamená přib­ližně tolik jako „měl inu smůlu“

Místo toho

jsme byli toho dne za naši lhos­te­j­nost bohatě odměněni, protože náhoda nás zavedla právě do kata­komb, a to byl druhý pozo­r­uhodný zážitek tohoto večera. Dost­a­lijsme se na jediné veřejné místo v Německu, kde byl kladen určitý druh odporu – odvážně, s humorem a elegancí. Dopo­ledne jsem zažil, jak se Pruský komorní soud se svou po mnohá staletí přetrvá­va­jící tradicí před nacisty neslavně zhrou­til. Večer jsem zažil, jak hrstka berlíns­kých kaba­re­tistů bez jaké­k­o­liv tradice slavně a bravurně zach­rá­nila čest. Komorní soud padl. Kata­komby stály.

Muž,

který zde nesl svou vlaječku herců až k vítězství – protože každá pevná pozice a postoj znamenaly vzhle­dem k vražedné přesile určitý druh vítězství – byl Werner Finck, a tento malý kaba­retní konfe­ren­ciér si bezes­poru zaslouží místo v dějinách třetí říše – jedno z mála čest­ných míst, která je tu možné udělit. Nevy­pa­dal jako hrdina, a i když se na konci přeci jen téměř hrdinou stal, tak to bylo proti jeho vůli. Žádný revo­luční herec, žádný kousavý ironik, žádný David s prakem. Jeho nejvni­třně­jší bytostí byla nezá­lud­nost a laska­vost. Jeho humor byl jemný, roztančený a povz­ná­še­jící; jeho hlavním pros­třed­kem dvojs­mysl a slovní hříčky, ve kterých byl virtuó­zem. Objevil něco, co se nazý­valo „skrytá pointa“ – a samo­zřejmě čím déle tím lépe uměl své pointy scho­vá­vat. Ale své smýš­lení neskrý­val. Zůstal zášti­tou nezá­ludnosti a laska­vosti v zemi, ve které právě tyto vlastnosti stály na listině vyhla­zení. A v této nezá­ludnosti a laska­vosti se nach­á­zela jako „scho­vaná pointa“ skutečná neobl­omná odvaha. Odvážil se hovořit o skutečnosti nacismu – upro­s­třed Německa. Ve svých „konfe­ren­cích“ zmiňo­val koncen­trační tábory, domovní proh­lídky, všeo­be­cně vlád­noucí strach, všeo­be­cné lži; jeho ironie v sobě měla něco nepop­sa­telně tichého, bole­stného a zarmouce­ného; a neobvykle silnou útěchu.

Tento 31. březen 1933

byl zřejmě jeho nejvě­tší večer. Dům byl plný lidí, kteří hleděli na další den jako do otevřené propa­sti. Finck je rozes­mál tak, jak jsem nikdy neslyšel publi­kum se smát. Byl to patetický smích, smích nově zroze­ného vzdoru, který za sebou zanechal umrt­vení a zoufalství, nebez­pečí pomohlo tento smích posílit – nebyl to zázrak, že už zde dávno nebyly jednotky SA a nezatkly celý dům? Možná bychom se byli oho večera ještě dále smáli i v poli­ce­jním voze. Pozve­dli jsme se neuvěři­telným způs­o­bem nad všudy­přít­omné nebez­pečí a strach.

Podí­vejte se dovnitř…

Přek­va­pím vás, když mě navš­tí­víte v histo­rických prostorách budovy Provi­ant- Magazin v Mohuči. Jsem všechno jiné než klišé zaprá­še­ného archivu. I přes své mládí jsem klasik,když si to tak dovolím říci. Dovolím si se na ploše přes tisíc čtver­ečních metrů před­s­ta­vit v téměř muzejní eleganci. Samo­zřejmě pro vás! Konec konců plním zakázku. V kulturním zájmu veře­jnosti. Uscho­vá­vám kompletní žánr, takří­ka­jíc vlastní zvlá­štní uměleckou formu. Můj stvoři­tel mě zapsal do pamětní knihy jako „Doku­men­tační centrum německ­oja­zyčné satiry“. Hned po svém příchodu do Mohuče v roce 1961 mě hrdě nazval „Německý archiv kaba­retu“

Mí spolu­pra­cov­níci

se od té doby zabý­vají formami a podobou satiry na celém světě. Proto nás tak často navš­tě­vují meziná­rodní hosté. Nedávno tady byla studentka z Moskvy, aby si vyhle­dala mate­riál z 20. let pro svou promoci a profe­sorka z Japonska se zase zají­mala o kabaret v exilu. Jednou se zdržo­vala dokto­r­an­dka z Yale-Univer­sity po devět měsíců v útro­bách archivu, aby přišla na stopu stře­do­vě­kého herce jako před­chůdce poli­tického písnič­káře. Pravi­delně doka­zují písemné dotazy z celého světa, jak velký je zájem o mé poklady. Proto jsme mohl od začátku 21. století otevřít již přes 160 výstav. V sedmi evrops­kých zemích. Mimo jiné i ve Francii, v Maison Hein­rich Heine v Cité Univer­si­taire Inter­na­tio­nale de Paris: LE MONDE, UN CABARET! Les débuts du cabaret littér­aire en Allema­gne et en France. Násle­do­valy Mont­pel­lier, Toulouse, Lyon, Dijon. V německy mluví­cích zemích jsme vystu­po­vali s akcí „100 LET KABA­RETU“ od Alzey až po Curych. Do velké části před­s­ta­vuje, co ve mně vězí: Žánr! Viz formy projevu.
Jejich dějiny. Jedná se mi o uměl­kyně a umělce. Speciálně také o poli­ti­cky literární kabaret jako uměleckou formu zaměře­nou na demo­kra­cii a svobodu. Jde o jeho autory. Jejich životní příběhy. Nezřídka to bylo také utrpení. Jde o jeho význam pro zají­ma­jící se lidi v průběhu všech časo­vých událostí. Pro publi­kum v Belle Epoche. V době císařství. Mezi povs­tá­ním a cenzu­rou. Mezi první a druhou světo­vou válkou. Mezi demo­kra­cií a dikta­turou, mili­ta­ris­mem a fašis­mem. Jedná se o umění přežít. Ve vnitřním a ve vnějším exilu. Mezi styly a mezi židlemi. Jde o naši kulturu. O její změnu. O vzdělání. A samo­zřejmě jde o smích. Dnes i tehdy. Smích nad námi samými i nad jinými. Jde o topo­gra­fii ironie a jejího jazyka v průběhu doby. Stejně jako jde o humor a poezii lidsky až příliš lids­kého. O absurdní a konkrétní. O kritiku současnosti v umělecké podobě. A v nepos­lední řadě jde také o zábavu. Od začátku. Také o lásku! Ostatně sbírka je také určitá forma lásky, jak řekl americký filozof George Steiner

Směs různých forem diva­delního umění,

Směs různých forem diva­delního umění, vytvá­ře­jící kabaret, exis­tu­jete jako pojem formálně teprve od pozdě­jšího deva­tenác­tého století. Tuto směs forem symbo­li­zuje hezký fran­couz­ský pojem ‚cabaret‘. Na jedné straně znamená výčepy, malé hospůdky, a nese tak v sobě charak­ter inti­mity. Pak je také míněna dělená mísa na saláty či talíř na před­krmy . Právě to rozdě­lení před­s­ta­vuje různé jevištní disci­plíny, hudbu, divadlo, reci­taci, tanec, skeče, ale také malí­řství. Po něko­lika před­chůdcích, jako byl ‚cabaret des assas­sins‘, ve kterém se zpívaly mori­táty o vraž­dách, to byl Rodol­phe Salis, původně malíř, který se jednoho večera na podzim roku 1881 ve své hospodě ‚Chat Noir‘ na Mont­mar­tru postavil na bečku a svému dobře zajiš­tě­nému publiku, milu­jí­címu zábavu, ozna­mo­val před­ná­šky jednot­livých umělců. Hodina zrození toho, co celý svět dodnes zná jako kritický literární kabaret! Jako původce takzvaných „caba­rets artis­ti­ques“ se stal Salis jako první konfe­ren­cié­rem tohoto „cechu“. V podstatě jako vše spoju­jící omáčka v p ostřední části děle­ného talíře. Jeho „confe­rence“ byla věhlasná! Příleži­tostně uráž­livá, agre­sivní, stejně jako před­s­ta­vo­vané šansony. Právě to ale přitaho­valo paří­žské inte­lek­tuální publi­kum. Brzy získala literární elita ‚Butte sacré‘. Násle­do­valy poli­tici a aris­to­kraté. Napří­k­lad Victor Hugo a Émile Zola; italský bojov­ník za svobodu Giuseppe Gari­baldi se přidal právě tak jako princ Jérôme Bona­parte, prasyn­ovec velkého Napo­leona a synovec Napo­leona III. Vystu­po­valo zde mnoho zpěváků, sklad­atelů a řečníků s velkým talen­tem, z nichž se mnozí později pros­la­vili, napří­k­lad Aris­tide Bruant a Yvette Guil­bert, první velká uvaděčka programu fran­couz­ského kaba­retu. Její mužský protě­jšek Aris­tide pokračo­val ve své kariéře se sociálně kritickými šansony proti dvojité morálce buržo­a­zie ve svém podniku ‚Mirli­ton’, který je díky plakátu malíře Henri de Toulouse-Lautreca dodnes světoznámý. Dva plakáty „Chat Noir“ z roku 1895 našly před krátkou dobou také cestu do mých skříní pro plakáty, ke všem jiným, téměř dvaceti tisíc m exem­plá­řům ze všech epoch dvacá­tého století. Začalo to u části obyva­tel s velkou chutí na umění a kulturu. Kabaret byl přitom, mini­málně pro Bohème, vyvo­lené médium. Spis­ova­tel Otto Julius Bier­baum je propa­go­val takto: „Rene­sance všech umění a života ze šantánu! Tancem sem dost­a­neme novou kulturu! Zrodíme nového člověka na prknech, která znamen­ají svět! Tenhle poše­tilý svět změníme!“ To bylo myšleno vážně! Bohužel pak změnili zcela jiný svět. Ale i přesto se pak kolem roku 1900 dělo něco nového! Byla to doba povs­tání, atmos­féry nového: Člověk jako tvor hozený do doby. Svět jako kabaret! Stejně jako při secesi rozvin­ula nová umělecká forma skutečné hnutí, byla ‚in‘, byla ‚en vogue‘, stala se vlnou, která se brzy převa­lila do říšs­kého hlav­ního města. Tam měl úspěch konzer­va­tivní baron Ernst von Wolzo­gen 18. ledna 1901 se svým ‚Über- Brettl‘, třicá­tým výročím založení říše. ‚Domovní řád‘ podniku je archiv­o­ván.

V Mnichově

vstou­pili brzy nato na scénu ‚Elf Scharf­rich­ter‘, první skutečný poli­tický kabaret v Německu. Frank Wede­kind zde také působil, stejně jako Marc Henry, který sem přišel z Paříže. Tak se plní můj rodok­men z matčiny strany z Francie, ze strany otce z Německé říše. Propo­jen v Evropě jako stará šlechta.… Pak to šlo ráz na ráz! Už v roce 1901 vzniklo jen u Sprévy na čtyři­cet ‚etablis­se­mentů‘ s kaba­retně-literárním progra­mem. Ve Vídni byly otevřeny podniky ‚Zum lieben Augus­tin‘, ‚Nacht­licht‘ a ‚Fleder­maus‘. Frida Strind­berg, jejíž první dítě pochá­zelo od Augusta Strind­berga a druhé od Franka Wede­kinda, založila první kabaret v Londýně. Již předtím fungo­val v Barce­loně‚ El quatre Gats’. Ve městech jako Krakov, Varšava, Buda­pešť, Petroh­r­adě až v Moskvě vzni­kaly kaba­rety podle vzorů z Francie a z Německé říše. Kde chyběly kupecké vědo­mosti a šťastná ruka pro před­stavení, tam se ovšem právě otevřený podnik také velice rychle zavřel. Ale nárůst scén se držel. Nejprve. Charak­te­ris­tické pro tuto mladou uměleckou formu je, jako dříve v Paříži, jeviště v hospodě, jeviště takzvaných ‚vagantů‘. Díky jemu umělecká bohéma reali­zuje své sny: Prezen­taci vlast­ních děl, svobo­dně a mimo etablo­vaný umělecký provoz. Publi­kum je fasci­no­váno bezpro­s­třed­ností této umělecké formy na jevišti: Divadlo publiku něco hrálo, v kaba­retu bylo publi­kum do hry přímo zahr­n­uto. Gáže pro spoluúčin­ku­jící byly přitom spíše vzácné. Většina byla vypla­cena v naturá­liích. Nebo se uspořá­dala sbírka. A propos vagantská poezie: Její před­lohy a kořeny zasa­hují až hluboko do stře­do­věku. Morálně sati­rické básně, milostné a pijácké písně takzvaných „původ­ních poetů“. V ‚Arche Nova‘ Hannse Dietera Hüsche byla hned v prvním progra­m­o­vém seši­tě­vyzdvižena role ‚archi­p­oeta‘ s jeho písněmi z dvanác­tého století. Význa­mná sbírka s téměř300 písněmi obje­vená v roce 1803 v kláš­teře Bene­dikt­beu­ren a označená jako „písně zBeuren“, dosáhla světo­vého věhlasu díky novému zhudebnění: Carmina Burana.Vagantská poezie jako extra­va­gantní orato­rium. Stalo se nadča­sové díky gran iózní­hudbě Carla Orffa.

Umělecká bohéma je naproti tomu časově vázaný jev.

Nová kaba­retní jeviště žijí z okamžiku a pro okamžik. Dlouhod­obě úspěšný je pouze mnichovský Simpli­cis­si­mus. Vedený oblí­be­nou konfe­ren­ciérkou, která byla přede­vším geniální obchod­nicí: Kathi Kobus se podařila symbióza umění s obcho­dem. Po pětaše­desát let, od roku 1903 do roku 1968 exis­tuje Simpl – období, kterého dosáhlo jen málo kaba­ret­ních jevišť. A kdo všechno tam před první světo­vou válkou chodil?! Všichni možní lidé a mnichovská smetánka! Turisté ze zámoří, Prince of Wales. Car Ferdi­nand z Bulharska. Belgi­cký král. Průmys­loví magnáti, finanční aris­to­kraté. Wilhelm Voigt, obuvník, který jako ‚Haupt­mann von Köpe­nick’ udělal kariéru, se nechá­val v Simplu vidět pro peníze a prodá­val své auto­gramy. A jistý Hans Bötti­cher. Nejprve stálý host, pak domácí autor se pros­la­vil jako: Joachim Ringel­natz. K mým pade­sá­tinám mi věno­vala jedna milá stará dáma ‚Goldene Buch der Kata­kombe‘. Její před mnoha lety zesnulý muž Tibor Kasics a Werner Finck založili tento kabaret v Berlíně v roce 1929. V tomto nádher­ném dárku je obsaženo žertovné rčení Joachima Ringel­natze stejně jako původní kresba Waltera Triera, který ilus­tro­val knihy Ericha Käst­nera. Podpisy a citáty od Hanse Alberse až po Carla Zuck­may­era, od Klause a Hein­ri­cha Manna, Waltera Hasen­cle­vera a George Grosze, Maxe Rein­hardta, Ericha Mühsama, Gustava Gründ­gense, Luigi Piran­della a od Erwina Pica­tora až po Alfreda Döblina a Richarda Huel­sen­be­cka.

Právě on přišel s kaba­ret­ním vzorcem Dada:

Právě on přišel s kaba­ret­ním vzorcem Dada: „Dada je kabaret světa, Dada je tak dobrý jako svět, jako kabaret.“ V Kaba­retu Voltaire v Curychu vyna­lezl Hugo Ball onu literární formu jako provok­aci proti lhos­te­jnosti buržo­azního světa tváří v tvář hrůzám velké války. Kurt Tuchol­sky a Walter Mehring byli po roce 1918 vyni­ka­jící kaba­retní autoři: Kroni­káři sobě ponechané repu­bliky, mluvčí bojovné satiry, kteří ale kromě toho psali také poetické či strhu­jící komické pro poba­vení svého publika. Bertu Brech­tovi sloužil kabaret jako podnět k vytvořeni teorie o epickém divadle. S kuplety Otto Reut­tera, šansony Fried­ri­cha Holla­en­dera a Rudolfa Nelsona, které zpívaly takové hvězdy jako Claire Waldoff a Marlene Diet­rich se kabaret pros­a­dil přede­vším v Berlíně ve velkých revue a na variet­ních jeviš­tích. V Mnichově ho lidově až absurdně ztěles­nil Karl Valen­tin, vykořeněný komik smutné postavy. V roce 1932, rok před tím, než moc uchvá­til Hitler, stojí Werner Finck s rozpači­tým úsměvem na jevišti a hledí vpřed. Před­s­ta­vuje i, co se stane, když se vesla chopí nacisté a před­po­vídá: „V prvních týdnech třetí říše se budou konat přehlídky. Pokud by těmto přehlíd­kám zabrá­nil déšť, kroupy nebo sníh, budou všichni židé v okolí zastře­leni.“ Jak se brzy ukázalo, tato pointa nebyla pointou. Když se nacisté dost­á­vají k moci, pokouší se Finck ztěles­nit odpor v humoru. Stovky kaba­re­tistů a sati­riků strá­vilo neko­nečné období říše v koncen­tračních tábo­rech. Za ty všechny si vzpo­meňme na umělce, kteří byli před mými dveřmi na mohučs­kém náměstí Romano- Guar­dini-Platz vyzna­men­áni sati­rickou hvězdou: Erich Mühsam, Fritz Grün­baum a Kurt Gerron. Zavraž­deni v Orani­en­burgu, Dachau a Osvě­timi. Po 8. květnu 1945 začíná skutečná rene­sance kaba­retu. V ‚Třizó­ne­sii‘ se zpívá truco­vitě melan­choli­cky: Hurá, ještě žijeme. V düssel­dorfské ‚Kom(m)ödchen‘ ukazuje kabaret novou cestu poli­ti­cky-literárních nároků, v Mnichově začíná Erich Kästner znovu psát a díky kaba­ret­nímu pořadu Güntera Neumanna ‚Insu­la­nern‘ se vysílá kabaret pros­třed­nict­vím rádia RIAS-Berlin p ímo do studené války. Wolf­gang Neuss bubnuje následky vytěsňo­vání a hospo­dá­řs­kého zázraku do spol­ko­vého vědomí a osla­vuje na kaba­ret­ních jeviš­tích ‚Münch­ner Lach- und Schieß­ge­sell­schaft‘ v Mnichově a ‚Stachel­schwei­nen‘ v Berlíně brzy tele­vizní Silves­ter. Tak se kabaret i pro široké buržo­azní publi­kum stává pojmem. Tehdy právě tele­vize napo­mohla kaba­retu k vzes­tupu. V DDR se kabaret přes čtyři dese­ti­letí více­méně bez námahy přiz­půso­bil hranicím reálně exis­tu­jící cenzury. Přes­vě­dčen i ve chví­lích pochyb o lepší věci socia­lismu. Kapi­tola sama pro sebe – a nyní má sbírka doku­men­tace dějin kaba­retu DDR také novou střechu nad hlavou: v zámku Schloss zu Bern­burg u řeky Saale. Franz-Josef Degen­hardt zpívá v 60. letech na západě proti vzes­tupu neona­cistů, agituje pomocí mimo­par­lamentní opozice v rozbouřených 70. letech a proh­lašuje nakonec přes ‚Hagen­buch‘ Hannse Dietera Hüsche všechny a všechno za nemocné a poma­tené.

V 80. letech

V 80. letech řádí kabaret ‚Drei Torna­dos‘ na mladé alter­na­tivní scéně, paro­duje v osobě Thomase Frei­taga, obje­vi­tele reálné satiry ‚v této naší zemi’, do neko­nečna kancléře Kohla, s Gerhar­dem Poltem pitvá mentální kořeny, nutí vydržet s Richar­dem Rogle­rem duchovně a morálně zaměře­nou svobodu v cynismu a obje­vuje s nově přichá­ze­jící soukro­mou tele­vizí stále více jeho tržní hodnotu. Od té doby kolísá mezi kaba­re­tem a komedií, mezi poli­ti­cky založe­nou angažo­va­ností a velkým smyslem pro zisk, mezi malými scénami a velkými arénami. „Žert, satira, ironie a hluboký význam“, s nimiž se kdysi chtěly měnit poměry, se o více než sto let později začaly přiz­půs­obo­vat zákonům zábav­ného podniku. Země se změnila. Změna úhlu pohledu po všech strán­kách. Ale tak to bylo v průběhu dob vždy. Dokonce ani ústavní zákony nedo­držují, co slibují. Vše má svůj výchozí bod, svůj průběh, svůj přechod. A pak někdy své dějiny kultury, které smím pro kabaret doku­men­to­vat. Tak tedy: Vítejte! Bien­ve­nue! Welcome! Vstupte. Udělejte si čas. Rezer­vujte nás. Navš­tivte nás. Možná se někdy uvidíme!

V případě dalších dotazů se prosím obraťte na: